Ach ti zajíci!!!
O adrenalinový, nechtěný zážitek se nám tentokrát postarala naše vzorná a vždy poslušná Aza...V úterý 16.2. odpoledne při odpolední procházce polními cestičkami kolem lesa v Přestavkách u Přerova, v naší těsné blízkosti vypíchla zajíce, který doufal, že jej snad přehlédneme a překročíme. Jenže chudák nevěděl, že máme s sebou jezevčíky. Jediná Aza navolno. V pár vteřinách zmizela fenka z pole i našeho dohledu a ještě notnou chvíli jsme slyšeli její vysoký hlas, pronásledující onoho ušáka, mimochodem, byl to hodně velký zajíc, evidentně zdravé zvíře v plné síle.
Vyčkali jsme tedy nějakou dobu na místě, ale čekání se za chvíli zdálo dlouhé. Jindy si zajíce prožene a zpravidla do půl hodiny bývá zpátky.Bohužel nyní probíhají zaječí námluvy a ti jsou úplně neukáznění!!!! Kdo tohle zná, ví, že čekání na psa stupňuje nervozitu a vzhledem k blížícímu se soumraku jsme i my měli nervy už opravdu na pochodu. Ani po dvou hodinách, kdy jsme již zanechali na místě ručník a prohledávali okolí se neukázal ani chlup.Aza se tentokrát nějak nevracela. Světla ubývalo a my hledali, zároveň pravidelně kontrolovali místo, odkud zajíce zvedla.Nic. Majíc při sobě stále Api, a malého Bruna, jsem se při hledání moc nesoustředila na chování malé králičí Api, ale stále jasněji mi dávala najevo, kam bych měla směřovat. Na vodítku byla k neudržení a protože jsem neměla co ztratit, následovala jsem ji. Dovedla mě k roklině v lese, odkud se z protilehlé strany několikrát ozývalo jasné a známé štěkání Azalky. Byla tam... Byla v pohybu...Tam někde...jenže kde?? Členitý terén se dvěma malými psy téměř neschůdný a rozloha lesa veliká.Api ještě chvíli ukazovala směr, ale pak i ona stříhala slechy a snažila se marně najít. Jen hlas byl ještě občas slyšet, ale pak utichl, a nastalo mrazivé ticho. Vrátili jsme se k autu před hájenkou, kde vždy parkujeme, vymrzlé tři členy naší smečky naložili a informovali naproti v hájence pana hajného. Na místě kde parkujeme jsme zanechali deku a ještě několikrát jsme projížděli okolí. Bezvýsledně....
Vzhledem k pokročilé hodině jsme odvezli psy domů, nakrmili a my se teple oblékli. Vyrazili jsme vyzbrojeni baterkami a hodně slabými nervy pátrat po naší milované psici. Chvíle zoufalství střídaly návaly hněvu, prosby psíhoboha i vzteklé sliby, že další pes budou už jenom rybičky...Ani po devíti hodinách jsme neměli úspěch. Pomáhala nám místní dobrá duše, bohužel také bezvýsledně. Nikdo Azalínu nespatřil, ani nezaslechl. O půlnoci jsme se poprvé vraceli z lesa bez psa. Věřte, že nikomu bych tohle nepřála. Doma jsme podnikli administrativní kroky vedoucí k nalezení-oslovení Psího detektiva, nahlášení na NRMZ a pod. Co jsme prožívali bylo zkličující.
Ve tři hodiny ráno přišla nejúžasnější zpráva - "Fenka je u nás, ráno si pro ni přijeďte". Jeli jsme samozřejmě ihned :-) :-) Po dvanácti hodinách!!! hledání jsme si naši Azalínu vyzvedli v hájence. Vrátila se na místo parkování, hledala auto, našla naši deku. Tímto srdečně moc děkujeme panu hajnému Macháčkovi, že ji k sobě přichýlil a dal nám ihned vědět. Zároveň se omlouváme i jeho paní za rušivou noc. Také bychom rádi poděkovali neznámé dobré duši, slečně s černou fenkou, jež nám moc pomáhala v noci hledat.
Pocit že Azalku máme zase zpátky byl úžasný, jen ona s typicky ledovým klidem dvakrát švihla proutkem na znamení radosti a jednou olízla manžela :-D :-D Její Výsost tu noc spinkala opět v peřinkách.... :-)